Eva Hahnová a Hans Henning Hahn
„...v Německu vládla smrt, strach a zoufalství. Němce mír nezajímal. Oni prohráli, byli poraženi a v jistém slova smyslu se jim ulevilo, že to trauma mají za sebou. Překročit hranice do Francie byl úžasný zážitek. Tady smrt, ruiny, beznaděj a temno; tam pestré vlajky, opojení z radosti, ulehčení. Němci zabili miliony lidí, milionkrát vraždili a zotročovali, zničili spoustu rodin a přinesli lidem neštěstí. Teď se kolo spravedlnosti otočilo a svět slavil porážku nacistické hrůzy. Ve své porážce jsou Němci ještě izolovanější než kdy předtím. Už nepatří do mezinárodního společenství, jsou vyloučeným, bezpříkladně proklínaným a obávaným národem. Teprve dorůstající generace Němců mohou dospět k novému počátku. Musíme doufat a modlit se, že se jim to podaří.“
Řádky z dopisu, který poslal 9. května 1945 americký voják Saul K. Padover (1905-1981) své manželce z Paříže, jsou výrazem neobyčeného zážitku jednoho z milionů lidí, kteří za druhé světové války nedobrovolně putovali po evropském kontinentě. Saul Padover byl jako sociální psycholog pověřen americkým vojenským velením prvními podrobnými průzkumy politických nálad a veřejného mínění na postupně osvobozovaných západních územích Německa. Proto si také jako jeden z prvních všiml toho, že ukončení války nepřeklenulo automaticky mentální propast mezi tehdejšími obyvateli poraženého Německa a sousedními národy na evropském kontinentě. Ve své unikátní knize z roku 1946 Padover zaznamenal obsah dlouhých rozhovorů, které v posledních válečných měsících vedl s desítkami Němců. Šlo o první kroky na počátku dodnes trvajícího úsilí nalézt v dialogu mezi vítězi a poraženými společnou odpověď na otázku, proč se tolik Němců přidalo k Hitlerovi a jak fungoval nacistický režim. V Padoverových stopách kráčejí nejen historikové, politici a publicisté, ale každý, kdo přemýšlí kriticky o nacismu a druhé světové válce a nespokojuje se pouze s tím, co se lze dočíst v učebnicích dějepisu a co se obvykle opírá o relikty zjednodušující válečné černobílé propagandy. Kniha amerického historika Roberta Gellatelyho, profesora dějin holocaustu na Clarkově univerzitě v Massachusetts, je nejnovějším příkladem neobyčejně pozorného putování po stopách nacistické minulosti formou zkoumání pohnutek a skutků představitelů nacistického režimu i jejich protivníků a obětí.
Stejně jako kdysi Saul Padover, také Robert Gellately dokládá, že na konci druhé světové války v Německu panovala zajisté ojedinělá nálada, že však postoje a názory jednotlivých Němců byly velmi různorodé. A právě tuto zvláštnost německého světa pod hákovým křížem rekonstruoval Gellately v detailně prokresleném obraze: jeho studie je fascinujícím vyprávěním o různorodých zkušenostech Němců v každodenním životě třetí říše. Když kniha v roce 2001 vyšla, vzbudila velkou pozornost nejen mezi historiky v anglofonním světě, ale i v Německu. Válečné zákopy jsou už totiž do té míry zasypány, že všichni historikové-příslušníci bývalých vítězných mocností zabývající se německými dějinami dávno úzce spolupracují i s historiky německými (a angličtina jim všem stejně jako v jiných oblastech vědeckého života slouží coby lingua franca). Autor samozřejmě čerpal v německých archivech a je znalcem německé historiografie, takže jak Saul Padover doufal, mezi poválečnými generacemi Němců a ostatních národů už v tomto směru ve vztahu k nacistické minulosti není žádný rozdíl.
To ovšem neznamená, že by se „historici celého světa spojili“ a již jen vzdávali úctu Gellatelyho novým poznatkům. Nepřéhlednutelné jsou dokonce i specifické rysy, kterými se vyznačuje recepce knihy v německé odborné veřejnosti. Nikdo z německých recenzentů nepopíral vyjímečné odborné kvality tohoto díla, ale různí recenzenti četli knihu různým způsobem. Ti, kteří sdíleli autorovu distancovanou perspektivu a měli zájem o nové poznatky života ve třetí říši, jako např. známý německý historik Volker Ulrich, se o knize vyjadřovali velmi pochvalně a poukazovali na to, co se nového dozvěděli a na otázky a úvahy, k nímž byli inspirováni. S odmítavými soudy se setkáváme pouze u těch recenzentů, kteří knihu četli jakoby šlo o studii a o soud o ‚vině‘ či ‚nevině‘ Němců. Tito autoři, např. slavný historik Hans Mommsen , vyčítají Robertu Gellatelymu, že jeho poznatky nejsou ‚reprezentativní‘ a že nedostatečně analyzuje skutečné ‚postoje obyvatelstva‘, naznačuje, že Gellately neukazuje německý národ v dostatečně dobrém světle. Zatímco pro autory první skupiny nejde při čtení této knihy o otázku německé kolektivní identity, vyznačují se autoři druhé skupiny jednoznačně apologetickými snahami ve prospěch jakéhosi ‚kádrového profilu‘ německého národa. Recepce Gellatelyho knihy v odborných kruzích ukazuje proto jednoznačně, že samozřejmě i dnes mají různí lidé různý vztah k nacistické minulosti a že se proto ani dnes vztah k historickým studiím o nacistické minulosti zdaleka netýká pouze odborných otázek, nýbrž že především reflektuje různorodost hodnotových a politických orientací autorů.
Gellatelyho dílo je výjimečné a nemělo by ujít pozornosti nikoho, kdo má seriózní zájem nejen o německé dějiny 20. století, ale i o dějiny české. Autor se (bohužel) děním na československém území nezabýval, přesto se jeho dílo přímo dotýká i české minulosti. Češi měli totiž delší a intimnější zkušvenosti se životem v nacistické třetí říši než kterýkoli jiný národ. Ocitli se, jak známo, pod diktátem nacistického režimu už před vypuknutím druhé světové války, osvobození se dočkali později než všechny ostatní národy, a navíc byli dokonce „téměř plnoprávnými spoluobčany“ Němců ve třetí říši. Gellatelyho práce proto nabízí jedinečnou inspiraci i pro české debaty o odboji a kolaboraci, o souhlasu, odporu a přizpůsobovaní se, o tehdejším, ale i dnešním vnímání nehumanní diktatury.
***
Robert Gellately se zabývá dlouhá léta otázkami osvětlujícími vzájemná setkávání a formy spolužití různorodě smýšlejících a jednajících jedinců v nacistickém Německu. Jeho úspěšná kniha z roku 1990, věnovaná vztahu gestapa a německé společnosti v prosazování rasové politiky, se zdaleka neomezila jen na bilancování zločinů či na popisy organizačních a mocenskopolitických struktur gestapa. Šlo především o studii zachycující „dialog“ a „interakci“ mezi gestapem a tehdejší společností. Také v knize Kdo podporoval Hitlera se autor zaměřil na dynamiku vztahů mezi nacistickými pohlaváry a společností, jejichž politických a administrativích struktur se nacisté v roce 1933 zmocnili. Gellatelymu je cizí jakákoli snaha hledat a nabízet poznatky jako důkazy obecně formulovaných (pseudo)soudů – ať už o Němcích jako národě, o ideologii nacismu nebo systému nacistického režimu a jeho fungování. Předmětem jeho zájmu není abstraktní konstrukce „německý národ“, nýbrž občané německého nacistického státu. V pohledu Roberta Gellatelyho nebyl nikdo z nich pouhým nositelem nebo objektem nacistického režimu: každého z nich vnímá jako jedinečnou lidskou bytost a svéprávný subjekt vlastního počínání. To mu umožňuje vidět nacistický režim jinak než jako pouhý výraz „německého národního charakteru“, jako „vyústění“ předcházejících německých dějů nebo jako jakýsi společensko-technický vynález 20. století zvaný totalitarismus. V pohledu Roberta Gellatelyho jde o nehumánní diktaturu, která se po Hitlerově nástupu k moci chtě nechtě postupně zmocňovala životních cest svých občanů. Rozbourání všech struktur svobodného politického a společenského života, přestavba správních struktur, soudnictví a policie, budování organizace tajné policie a prvních koncentračních táborů či pronásledování „nepřátel“ nacisticky definovaného „národního společenství“ se samozřejmě neobešlo bez spoluúčasti nejen nacistických aktivistů, ale veškeré německé společnosti. Pečlivé stopování tohoto procesu umožnilo autorovi rozpoznat různorodost jeho účastníků, ať patřili k více méně aktivním či pasivním nositelům nastávajících změn, k jejich obětem či protivníkům. Na rozdíl od mnoha knih o nacistickém režimu, které informují o třetí říši jako o cizím světě, nabízí tato kniha příležitost octnout se uprostřed tehdejšího dění: právě v tom spočívá její neobyčejná atraktivita. Vypravěčem přitom není ani žalující bývalý vězeň, ani apologetický byrokrat, ale ani nabubřelý pamětník starých časů zaměňující své osobní vzpomínky s „pravdou“ o minulosti. Robert Gellately je neobyčejně inteligentním, všímavým a dobře informovaným průvodcem po všech dnes dostupných stopách, které zanechala celá společnosti třetí říše. Obraz, který před námi rozvíjí, dovoluje poznání německé společnosti, jak ji neznáme a jak bychom se s ní sami nikdy nemohli setkat. Ani autentické svědectví Saula Padovera z jeho putování po Německu v posledních válečných měsících nenabízí tak bohatě prokreslený obraz: Padover totiž pouze rozprávěl s některými pamětníky a o svých rozhovorech zase referoval čtenářům. Jeho zpráva je pozoruhodná, ale zdaleka ne autentičtější či informativnější než o půl století později vypracovaná „zpráva“ historika Roberta Gellatelyho o jeho putování po stopách nacistického režimu.
Gellatelymu nejde pouze o brutalitu nacistických pohlavárů a jejich přívrženců, o jejich prominentní oběti či o statistické údaje o bezejmenných obětech; nenabízí nám ani obraz jakési „šedé zóny“ německé společnosti. Vykresluje před námi rozměrnou fresku zachycující scény z center rozhodování nacistických pohlavárů stejně jako z malých kanceláří nevýznamných úředníků; dovoluje nahlížet do policejního zákulisí stejně jako do tehdejšího denního tisku. Vypráví příběhy ze soudních síní, ale i ze sousedského a rodinného soukromí, líčí osudy lidí, kteří se z nejrůznějších důvodů stali udavači anebo se octli mezi jejich oběťmi. Prostřednictvím každodenních příběhů obyčejných lidí ve velkých městech i na vesnicích, ve školách či v nemocnicích nás seznamuje s vášnivými nacistickými fundamentalisty, ale i s jejich často jen zlomyslnými pomocníky, dovoluje nám nahlédnout jak do koncentračních táborů, tak do jejich okolí, které je zásobovalo potravinami i spotřebním zbožím a těžilo z vykořisťování vězněných obětí. V Gellatelyho fresce nejsou „zamlžená, bezbarvě šedá místa“: autor ukazuje, že pod brutálním nacistickým diktátem nebylo nikomu dopřáno pasivně proplouvat tichými vodami. Předmětem jeho studie nejsou německé zločiny vůči evropským národům, o nichž dnes víme mnohem více než o „teroru Němců vůči Němcům“, jak Gellately nazval poslední fázi v dějinách nacistického režimu. Na stránkách této knihy před námi vyvstává především obraz toho, co si i mnoho plnoprávných občanů třetí říše včetně zavlečených cizinců v „tisícileté“ říši pod hákovým křížem muselo vytrpět. Už v roce 1933 prošlo nově zřízenými koncentračními tábory „legálně“ na 100 000 Němců a dalších 100 000 bylo různým způsobem terorizováno „ilegálně“. Také tito lidé, z nichž většinu sice dříve nebo později propustili, byli až do roku 1945 nuceni hledat s velku námahou cesty k přežití na nebezpečném okraji nacisty stále tvrdšími prostředky vymezovaného „národního společenství“. Gellately – na rozdíl od mnoha svých kolegů – věnuje velkou pozornost všem těm Němcům, kteří stáli v cestě krutého počínání svých fanatických, zlobyplných či jen bezcitně oportunistických spoluobčanů, a jeho kniha je přesvědčivým důkazem toho, jak mylná je představa, že německá společnost byla v nacistickém režimu úspěšně „očištěna“ či „zglajchšaltována“.
Hitlerovská diktatura byla postupem času stále brutálnější. Ne že by v Německu přibývalo vášnivých přívrženců nacistických myšlenek, ale nehumánní diktatura nutně vedla k rapidní demoralizaci jejích představitelů. Proslulí němečtí byrokraté se vzdávali svých profesních tradic, soudci přestali obžalované chránit a soudit, lékaři léčit a udavačství se stalo oblíbeným prostředkem k řešení osobních konfliktů - bez ohledu na těžké následky, které to obětem přinášelo. V poslední fázi války, když už byly německé armády vytlačeny z téměř všech okupovaných zemí, se zločinecká energie zfanatizovaných a neúprosných pohlavárů projevila i na mnohem nižších úrovních. Dokonce i veřejné masové popravy přestaly být výjimkou a jejich obětmi nebyli zdaleka pouze věznění nebo nuceně nasazení cizinci. Konec války přitom samozřejmě znamenal i pro mnohé Němce stejně radostné osvobození jako pro miliony ostatních Evropanů, a připomeneme-li si navíc i rodinné příslušníky všech těch, kteří nacistický teror nepřežili, tak pochopíme, že v Německu nežili v květnu 1945 pouze „poražení“, nýbrž i osvobození Němci.
V radostném opojení z konce strašné války si německých obětí nacismu nikdo příliš nevšímal. V poválečném Německu se do popředí opět rychle dostávali stejní oportunisté, kteří se přizpůsobovali i nacistickému režimu. Apologetické výmluvy těch, kteří měli co skrývat, poválečnému životu v osvobozeném Německu dominovaly: o „německém národu jako oběti války“ mluvili nejhlasitěji právě bývalí nacisté. Ti samozřejmě neměli nejmenší zájem na tom, aby konkrétně a detailně připomínali nacistické zločiny, a právě oni nesou zodpovědnost za to, že ani po porážce nacistického režimu nezmizely přehrady rozdělující kolektivní paměť německé poválečné společnosti a ostatních národů – ony přehrady, kterých si všiml Saul Padover už v květnových dnech roku 1945 a jež dodnes zcela nevymizely. Nemají však nic společného s národní příslušností - mezi protivníky nacistů nikdy žádné přehrady neexistovaly, ani před, ani po druhé světové válce, ať mluvili jakoukoli mateřštinou; pouze s bývalými nacisty se jejich někdejší protivníci vždy těžko domlouvali, ať mluví jakýmkoli jazykem.
Eticky a politicky angažovanému historikovi Gellatelymu je cizí sentimentální bagatelizování otázek viny, odpovědnosti či historických soudů stejně jako každé kolektivistické meditování o národních charakterech či kolektivním tzv. vyrovnávání se s minulostí. Právě jeho jednoznačně humanisticky vyhraněné postoje mu dovolují všímat si rovnou měrou jak Němců, kteří holdovali nacismu, tak i těch, kteří se stejně jako miliony ostatních Evropanů stali jeho obětí. Z Gellatelyho studie jednoznačně vyplývá, že když v květnu 1945 ustala střelba, panovala sice v Německu jiná nálada než v okolních zemích, ale že není možné bezmyšlenkovitě ztotožňovat německý národ se zatvrzelými nacisty. To totiž zkrátka neodpovídá historické analýze tehdejší situace. A právě v tom tkví nejdůležitější přínos této knihy. Díky analytickým historickým poznatkům se musíme nutně vyvarovat jak apologetického zamlžování konkrétní nacistické minulosti, tak i ztotožňování pojmů „nacismus“ a „Němci“.
***
Gellatelyho práce nevytěsňuje poukazy na brutalitu nacistického režimu a nepřipouští bezobsažné soudy: naopak hledá všechny dostupné cesty k vysvětlení a pochopení nejrůznějších rozhodování a životních cest občanů třetí říše. Umožňuje poznat různorodost lidského počínání v podmínkách zdánlivě totalitní diktatury. Pojem „totalitní režim“ se na pozadí této knihy stává bezobsažnou frází, vhodnou leda jako označení pro politické cíle nacistů, nikoli jako použitelný deskriptivní pojem pro zachycení reality nacistického režimu. Právě naopak: Gellately nás učí rozpoznávat jemné rozdíly mezi fanatickým fundamentalismem, různými formami vlažného souhlasu, dezorientací, různými odstíny aktivního, ale i pasivního přizpůsobování se či různými formami hledání způsobu přežití. Na tomto pozadí nám umožňuje rozeznávat různé formy zbabělosti, agresivní zloby či pomstychtivosti, uvědomit si, jak morálně a politicky významné jsou různé nuance malichernosti či velkorysosti, jak společensky a politicky důležitý je smysl pro spravedlnost či v jak různorodé míře se u jednotlivců projevuje solidarita ve vztazích k blízkým či vzdáleným lidem v nouzi. Bilance, kterou tato kniha o lidských vlastnostech v německé společnosti ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století nabízí, je smutná, ale zároveň pozoruhodná.
Principiální úcta ke každé lidské bytosti, právní cítění, individuální potřeba svobody a respekt vůči svobodě ostatních, tolerance, soucit se slabými a poníženými nebyly v německé společnosti rozšířeny natolik, aby byly zabránily radikální reorganizaci společenských a politických poměrů v zemi poté, co se stal Adolf Hitler kancléřem. Teprve tato „reorganizace“ vedla k pevnému etablování nacistického režimu, jenž pak posiloval antihumanistické postoje natolik, že na konci války byla ona část německé společnosti, která nacismu nepadla za oběť, mnohem zbrutalizovanější než v prvních letech po Hitlerově uchopení moci. Bezcitnost a tvrdost mnohých Němců byla ve větší míře produktem nacistického režimu, než byl tento režim produktem oddaných nacistů, či dokonce jakéhosi již zmíněného „kádrového profilu“ německého národa.
Robert Gellately mluví o nacistických zločinech tak otevřeně jako málokterý jiný současný historik, rezolutně odmítá jakékoli dodnes populární výmluvy německých apologetů o tom, co všechno „normální Němci nevěděli“, a neúprosně dokládá, jak vysoký počet Němců nesl spoluzodpovědnost za nacistické zločiny nejrůznějšího druhu. Zároveň však s neméně angažovaným soucitem hovoří o všech obětech nacismu a ukazuje, že i Němci se stali obětí nehumánního systému, který si jako politická společnost vybudovali. V této knize se nesetkáme s pokusem o sádrový odlitek jakéhosi „normálního Němce“, nýbrž s velkým počtem normálních lidských bytostí, jak je sami z vlastní životní zkušenosti známe.
A právě v tom je tato kniha nejen korekturou všech strnulých bilancí nacistického režimu, ale i neobyčejným poučením pro české diskuse o dějinách protektorátu. Češi se stali „téměř plnoprávnými spoluobčany“ Němců ve třetí říši jinak než Němci: nikoli na základě vnitropolitického vývoje, nýbrž pod brutálním nátlakem sousedního Německa. Postavení Čechů jako národa okupovaného a určeného k záhubě bylo jiné než postavení Němců, ale zároveň se lišilo od situace jiných okupovaných národů. Z individuální perspektivy se ovšem situace Čechů podobala v mnohém životním podmínkám Němců ve třetí říši. Při diskusích o „odboji a kolaboraci“ Čechů v protektorátě bude v budoucnu jistě třeba poučit se i v knize Roberta Gellatelyho, abychom se již konečně zbavili bezobsažných paušalizujících meditací i o tzv. českém národním charakteru a začali se konečně analyticky zabývat reálnými stopami, které nás přivedou ke konkrétním postojům a jednání stejně konkrétně vykreslených portrétů a životních situací z tehdejší české společnosti, jaké nabízí Gellately ve své fresce o německé společnosti ve třetí říši.
Jak v německé, tak i v české společnosti prožívali lidé léta nacistického režimu v kolektivně daných odlišných podmínkách, a proto se na ně i v obou společnostech různě vzpomíná. Jak v německé, tak v české společnosti se však dnes každý může svobodně rozhodnout, na co chce vzpomínat a co sám chce svému okolí připomínat, co ho ze vzpomínek na život pod hákovým křížem opravdu zajímá a co nepovažuje za připomenutíhodné. Nejen osobní vzpomínky na nacismus, ale i historické studie o dějinách třetí říše jsou totiž spoluurčovány ve velké míře hodnotovými a politickými postoji svých autorů a nikoli determinovány kolektivně, a proto ani nacionálně. Proto vykazuje vzpomínání na nacismus neméně vysokou míru různorodosti, než vykazovaly postoje vůči nacistickým zločinům samotným Americký historik Robert Gellately ukazuje, že mezi příslušníky někdejších vítězných a poražených národů, ale ani mezi bývalými nacisty a jejich oběťmi není nutné udržovat jakékoli přehrady a učí nás, jak pohlížet na nacismus jinak, než jsme doposud zvyklí: Čím morálně a politicky vyjasněnější postoje historik zastává, tím otevřenější pohled na minulost si může dovolit, aniž by se zpronevěřoval svým ideálům.