Když v roce 1999 sudetoněmecký tisk oznámil, že landsmanšaft ˝půjde do ofenzivy˝, věnoval tomu málokdo pozornost. Bernd Posselt, tehdy nový a dynamický nástupce neobratného Franze Neubauera, vnesl do sudetoněmeckého prostředí nový náboj. Za pomoci svých přátel v bavorské straně CSU a díky pozoruhodnému vzestupu korutanského populisty Jörga Haidera na vídeňském politickém nebi dokonce prosadil, aby se ˝Benešovými dekrety˝ zabýval Evropský parlament. Jenže i toho si všiml jen málokdo. Teprve v lednu 2002 se Posseltovi podařilo vzbudit pozornost poté, co se český premier Miloš Zeman dotkl emocí německé veřejnosti prohlášením, že sudetští Němci byli ˝pátou kolonou Hitlera˝. Z ofenzivy sudetoněmeckého landsmanšaftu se stal přes noc česko-německý (a česko-rakouský) mediální problém. Na jaře minulého roku se proto stala otázka, co jsou ˝Benešovy dekrety˝, jedním z nejčastěji probíraných témat německy mluvících žurnalistů. Mediální poučení o ˝Benešových dekretech˝ brzy přineslo pozoruhodné výsledky: nejeden Němec dospěl k přesvědčení, že skutečně nelze trpět, aby v Česku platily zákony automaticky amnestující každou na německy mluvících turistech spáchanou loupež či vraždu. Jednohlasné vyjádření českého parlamentu, který se 24. dubna 2002 vyslovil pro zachování existujícího právního pořádku a odmítl rušit jakékoliv ˝Benešovy dekrety˝, pak vzbudilo velké pozdvižení. Dokonce ani mezi poslanci Evropského parlamentu nebylo zcela jasno, oč vlastně jde, natožpak ve Francii či jiných evropských zemích. Francouzský politolog Jacques Rupnik mluvil v létě minulého roku o nesčetných výrazech údivu nad pokusy několika německých a rakouských poslanců zneužívat evropských institucí pro vyrovnávání vlastních ˝účtů˝ z minulosti. To se však již čekalo na dobrozdání právních znalců, objednané Evropským parlamentem. Toto intermezzo zaplňovali angažovaní publicisté staronovými meditacemi o česko-německých vztazích. Historici se cítili opomíjení, a vydávali proto svá vlastní prohlášení. Jednou oznámila česko-německá komise historiků, že by politikové neměli zneužívat minulosti, s kterýmžto výrokem mohl každý souhlasit, a proto mu nikdo nevěnoval pozornost. Jindy zase přispěl na vlastní pěst do diskuse předseda německé sekce stejné komise Hans Lemberg. Navrhl, že by si Češi mohli vzít příklad z Německa a jeho vztahu k mnichovské dohodě: ta totiž byla po desetiletí předmětem diplomatického manévrování následkem nechuti německých vlád uznat její neplatnost. Jeho čeští partneři z výše zmíněné komise zase vydali prohlášení, v němž vysvětlili svůj vlastní obraz minulosti a tvrdili, že jejich interpretace minulosti je hlavním argumentem proti jakýmkoli změnám současných poměrů.
Zdrženliví publicisté V české veřejnosti se téma ˝Benešovy dekrety˝ proměnilo v konflikt o slogan ˝nacionalismus˝. Mnozí intelektuálně se tvářící publicisté zaníceně odsuzovali politiky za ˝zneužívání nacionalismu˝ ve volební kampani, ale byli nadmíru zdrženliví v zaujímání jednoznačného stanoviska v otázce ˝co s dekrety˝. Ve snaze nenarušit idylu ˝usmíření˝ si to nejspíš nechtěli rozházet se svými německými partnery. Nezávazně moralizující výlevy českých intelektuálů se ale líbily německé veřejnosti, která měla ještě z dob komunismu zakódovaný obraz Čechů jako společnosti pasivně vyčkávající, jak všechno nakonec dopadne. V Česku tento obraz však nikomu nevadil, protože se nikdo ani tentokrát o veřejné mínění a vnitropolitické dění v sousední zemi moc nezajímal. Když experti Evropského parlamentu pod vedením Jochena A. Froweina zveřejnili v listopadu své stanovisko a potvrdili v něm názor českých politiků, že na ˝Benešových dekretech˝ není co rušit, celá aféra prostě zmizela z očí veřejnosti. V českých médiích se objevily alespoň noticky o tom, jak to dopadlo, zatímco německý tisk od onoho okamžiku prostě na celé téma zapomněl. A přitom si nikdo nevšiml, že Frowein předložil brilantní analýzu mnoha problematických otázek kolem odsunu a poválečného právního pořádku v Československu, protože věcně a pečlivě rozuzlil složité sítě historických, právních a politických souvislostí. (Jeho zpráva je dostupná na internetové adrese http://www.europarl.eu.int/studies/benesdecrees/pdf/opinions_cs.pdf) Tak pomíjivé jsou mediální aféry moderního světa - ale i nejedno z konfliktních témat v dějinách česko-německých vztahů. Podobně tomu bylo odjakživa. Bylo by proto chybou mluvit o jakémsi nekonečném česko-německém zápolení tam, kde jde o zcela konkrétní politické požadavky a kampaně zcela konkrétních politických seskupení. Nevěnujeme-li pozornost konkrétním konfliktním záležitostem a nadále budeme dávat přednost paušalizujícím meditacím o česko-německých (či česko-rakouských) vztazích, budeme jen přispívat k dalšímu budování zdánlivě věčně problematického ˝osudu˝ česko-německého sousedství. Pro budoucí soužití v EU to není dobrá alternativa.
Lidové noviny, Orientace, 01.02.2003, Eva Hahnová/Hans Henning Hahn