Dávné stesky po Sudetenland
Sudetoněmecká otázka je dědictvím daleko hlubší minulosti, než je období před druhou světovou válkou a těsně po ní

Eva Hahnová / Hans Henning Hahn
MF Dnes 18.11.2006, str. 21


Nejeden komentátor česko-německých vztahů se domnívá, že problém, jemuž se v Německu říká sudetoněmecká otázka, vznikl následkem přemrštěného českého nacionalismu či poválečného odsunu německého obyvatelstva z Československa. To není pravda. Proto by bylo chybné očekávat, že česko-sudetoněmecké problémy by byly rázem vyřešeny, kdyby Česká republika projevila více soucitu vůči odsunutým. Podle názoru sudetoněmeckých politiků je takzvaná sudetoněmecká otázka problémem státoprávněteritoriálním a jeho historie začíná dávno před druhou světovou válkou a odsunem.

Okupující Češi

Krátce před pádem komunistického režimu byla sudetoněmecká otázka definována v jedné z mnichovských propagačních brožur takto: „Přibližně 3,8 milionu sudetských Němců (z toho asi 2,7 milionu v SRN) je oprávněno požadovat naplnění svého nároku a skutečně vlastnit své domovské území. Chtějí se na základě svého práva na domov pokojně, bez užití násilí, vrátit do sudetské oblasti a samostatně, na základě práva na sebeurčení, rozhodnout o svém budoucím politickém postavení a státoprávní přináležitosti.“
Za politickou reprezentaci sudetských Němců coby národnostní skupiny je v SRN považována organizace Sudetoněmecký landsmanšaft. V jejích stanovách je zakotven i požadavek „prosadit právní nárok na domov, jeho opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny“. Vzhledem k tomu opakují sudetoněmečtí politici již po generace, že jejich hlavním cílem je dosáhnout práva kolektivního sebeurčení v pohraničních oblastech České republiky, které označují vlastním verbálním novotvarem jako Sudetenland. Proto roku 1992 prohlásil člen prezidia spolkové organizace landsmanšaftu a jeho zemský předseda v Dolním Sasku Alfred Ardelt: „Češi okupovali roku 1918 německé území, museli ho v roce 1938 vydat, obsadili ho v roce 1945 znovu a dodnes drží pod okupací.“ A o tři roky později týž Ardelt formuloval tutéž pozici: „Čechům nesmí být nic odejmuto, co jim patří. Sudetenland jim nepatří, toto území obsadili a stále ještě okupují.“
Tyto státoprávně-teritoriální představy jsou dnes hlavní překážkou v česko-sudetoněmeckém dorozumění. Podobně tomu však bylo už před půl stoletím při jednom z prvních poválečných pokusů o českosudetoněmecký dialog. Již tehdy nestály v cestě vzpomínky na odsun či rozdílné soudy o osudu Němců v poválečném Československu, nýbrž něco dějinně hlubšího.

Konkrétní otázky

Významný československý diplomat Karel Lisický (1893–1966) patřil ke kritikům způsobu, jímž bylo zacházeno po válce s německým obyvatelstvem. Takový postoj navazoval na podobně kritické hlasy ze stránek předúnorových českých nekomunistických časopisů, jakými byly Peroutkův Dnešek či katolické Obzory.
Lisický však patřil i k těm emigrantům, kteří se záhy pokoušeli o dialog se sudetoněmeckými organizacemi. V jednom ze svých projevů před zástupci landsmanšaftu položil v roce 1956 svým partnerům následující otázku: „Vy odůvodňujete své požadavky na odškodnění utrpěného bezpráví, a především váš nárok na návrat do vašich dřívějších domovů politicko-filozoficky formulovaným principem, který nazýváte právo na domov. Já zde nejsem, abych s vámi vedl diskusi na toto téma, nýbrž abychom si vyjasnili, oč přesně jde. Tedy: jde o právo na domov – jenže: zde narážíme na nejasnost, nejen co se mne týče, ale Čechů vůbec. Když Konrad Henlein v září 1938 jménem svých přívrženců prohlásil ‚Wir wollen heim ins Reich!‘ (Chceme domů, do říše – pozn. red.), tak bylo každému jasné, co tím mínil. Když ale vy dnes, tentokrát z říše, voláte ‚Wir wollen heim!‘, tak vám musím položit otázku: Kde je váš domov?“
Lisický byl v dialogu se zástupci landsmanšaftu konkrétnější a přesnější, než bývá dnes zvykem. Otázku totiž dále specifikoval: „Je vaším cílem zajistit budoucnost vaší domoviny uvnitř německých hranic, nebo jste ochotni uznat veřejně – co se našeho vzájemného vztahu týče – hranice Německa z roku 1937?“ A dodal: „Bez takovéhoto předběžného vyjasnění nevidím žádnou možnost k úspěšnému navázání a cílevědomému vývoji vzájemných vztahů.“ Jednoznačnou odpověď nedostal. Proto jeho pokus o česko-sudetoněmecký dialog zůstal bez úspěchu.

Zapsáno v knihách

Karel Lisický znal pozici svých partnerů, a byl si proto vědom i toho, že se jejich činnost týká především hranic českého (respektive tehdy československého) a německého státu. První mluvčí landsmanšaftu, Rudolf Lodgman von Auen, sice neodpověděl otevřeně, avšak roku 1961 formuloval svůj postoj neméně jednoznačně, než zněly Lisického dotazy: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, když vstoupilo do války; s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“ Lodgman se domníval, že každá německá vláda by měla při mírových jednáních vycházet z takzvaných německých sídelních území, „nikoli hranic, které vznikly historickým vývojem prusko-rakouského dualismu a smlouvami z Versailles a St. Germain“. Spolková republika Německo tehdy považovala za pravoplatné hranice německého státu z roku 1937 a po pádu komunismu uznala hranice, které vznikly v roce 1945. Přesto se od sudetoněmeckých požadavků o právu na domov a sebeurčení na druhé straně česko-německých hranic ještě žádná spolková vláda nikdy nedistancovala. K údajně „německým“ sídelním územím, na která se Lodgman von Auen (1877–1962) odvolával, se dodnes zahrnuje i české pohraničí, jemuž se v Německu dosud běžně říká Sudetenland. Jenže to – vyjma let pod nacistickým režimem 1938–1945 – nikdy neexistovalo jako území vymezené v jakékoli etnické, kulturněhistorické, administrativní, či dokonce státoprávní formě. Přesto se sudetoněmecké organizace pokoušejí podložit své státoprávní představy historicky. K nejstarším dílům tohoto druhu patří kniha Hermanna Raschhofera Sudetská otázka: její mezinárodněprávní vývoj od první světové války až po současnost; vyšla v Mnichově roku 1953 a pětatřicet let poté byla vydána znovu členem mnichovské vědecké společnosti Collegium Carolinum Ottou Kimminichem. Zatím nejposlednějším dílem této ražby je svazek z roku 2003 editovaný Fritzem Peterem Habelem a nazvaný Dokumenty k sudetské otázce: Nevyřízené dějiny. Jak se dočítáme na obálce, autor na 1457 stránkách dokazuje, že si Česká republika „opanovala“ neprávem a bez „pravoplatných vlastníků“ území o velikosti 27 000 km2. Kniha je prezentována jako dokumentace „všech aspektů tohoto aktuálního problému: od Listiny svobod pražských Němců (kolem r. 1175) až po Chartu lidských práv EU (2001)“. Přitom je řeč o „celosvětovém boji národů“ proti „ideologickým mocipánům a byrokratům“, jehož součástí je, tvrdí kniha, i sudetoněmecká otázka.

Staré firmy

Proč tato rétorika připomíná spíše první polovinu 20. století než současný politický život? To lze pochopit, seznámíme-li se s životopisy výše zmíněných autorů. Lodgman von Auen patřil jako tzv. zemský hejtman Německých Čech k vůdčím osobnostem prvního pokusu o odtržení pohraničních území z roku 1918–1919. O dvacet let později vítal Hitlera jako osvoboditele sudetských Němců – a se snem o velkoněmecké říši se nerozloučil ani po dalších dvaceti letech. K nositelům téže tradice patřil Hermann Raschhofer (1905–1979). Tento důvěrný přítel a spolupracovník K. H. Franka se už roku 1943, u příležitosti pátého výročí mnichovské dohody, zaobíral projektem obsáhlé dokumentace sudetoněmecké otázky; měla se stát součástí protibenešovského a protispojeneckého propagandistického úsilí a jeho dílo z roku 1953 je sepsáno ve stejném duchu. Autor nejnovější zmíněné publikace, Fritz Peter Habel (nar. 1931), celoživotně působí v prostředí sudetoněmeckých organizací, dominovaných právě onou tradicí, na jejímž počátku stál Lodgman von Auen.
Nejznámějším protagonistou sudetoněmecké otázky byl Konrad Henlein (1898–1945). S podporou Hitlera se mu na několik let skutečně podařilo česká pohraniční území z jejich tisíciletého svazku zemí Koruny české vytrhnout a převést do správy Velkoněmecké říše. Četní jeho spolupracovníci pokračovali ve své politické činnosti i po odsunu. V demokratickém západním Německu se jim podařilo instrumentalizovat vzpomínky na odsun jako legitimizaci jejich starého úsilí v nových podmínkách.

Dávná píseň

Kontinuita mezi poslední předválečnou Sudetoněmeckou stranou v Československu a v roce 1950 založenou spolkovou organizací Sudetoněmeckého landsmanšaftu v SRN se projevuje v mnoha směrech. Nejen ve snaze o „znovuzískání“ Sudetenlandu, nýbrž i v každodenní rétorice, symbolice a rituálech, v organizačních strukturách či v antidemokratickém dědictví, k němuž se landsmanšaft se všemi přidruženými organizacemi dodnes hlásí.
Zastánci těchto tradic propagují následující obraz českých dějin: Československá republika, založená v roce 1918, byla chybně konstruovaným státem, jenž se roku 1938 právem, vinou nacionalistické české politiky, rozpadl. V roce 1945 byl opětovně vytvořen následkem dalších chybných rozhodnutí spojeneckých mocností, které navíc českému národu dovolily využít celoevropské touhy po pomstě k tomu, aby naplnil své po generace hýčkané plány vyhnat německé obyvatelstvo.
Takovéhle dějinné obrazy však nevznikaly na základě zkušeností z politických konfliktů česko-německého spolužití v českých zemích či díky historickému bádání. Lodgmanovy, Raschhoferovy a Habelovy spisy ukazují, že tyto obrazy vycházejí z tradic německých pokusů o vytvoření takzvaného velkoněmeckého státu. Ty tradice sahají až do roku 1848 a vztahují se na nejrůznější území mezi řekami Mósa, Njemen, Adiže a Belt, jak se po generace zpívalo v německé hymně.
Sudetoněmecká otázka jako státoprávněteritoriální požadavek jedné části bývalého německého obyvatelstva v ČSR a později oné části odsunutých, kterou zastupují sudetoněmecké organizace, prostě nevznikla následkem jakéhosi specifického problému česko-německých vztahů. Od samého počátku byla součástí tzv. německé otázky, to jest hledání hranic moderního Německa. Tohle – právě již od roku 1848! – virulentní téma evropského politického života se dotýkalo v různých dobách a formách téměř všech sousedních států Německa, především pak Francie, Belgie, Dánska, Polska, Rakouska a – Československa. Příčiny vzniku sudetoněmecké otázky lze pochopit pouze v tomto kontextu.
Dějiny českých zemí nás seznamují jen s následky „německé otázky“, které od roku 1848 česko-německé spolužití v českých zemích zatěžovaly. Vnitropolitické českoněmecké konflikty v historii českých zemí totiž jinak patřily k běžným problémům multikulturního spolužití a byly řešeny běžnými politickými kompromisy, zatímco rozdílné státoprávně-teritoriální cíle přerůstaly v reálný politický problém pouze tehdy, když se jim dostalo zahraničněpolitické dimenze. Fakticky se tak stalo pouze za asistence Hitlera, protože on byl jediným německým státníkem, který pokusy o státoprávně-teritoriální roztržení českých zemí podpořil.

Pochopte své politiky

Landsmanšaft nemá dnes mnoho členů z řad odsunutých, ostatně mnozí z nich patří k jeho kritikům. Jeden z nich, Kurt Nelhiebel z Brém, se již v roce 1962 ve své knize Die Henleins gestern und heute (Henleinové včera a dnes) vyslovil ostře a jednoznačně proti tradicím, k nimž se landsmanšaft hlásí, a patří dodnes k nejlépe informovaným, byť v Česku neznámým pozorovatelům sudetoněmeckého dění.
V politickém životě SRN se zastáncům sudetoněmecké otázky sice dostává finanční a rétorické podpory, ale vývoj posledních patnácti let ukazuje, že jejich cíle v současnosti nesdílí žádná politická strana. I přes neúnavnou agitaci a nejednu vpravdě hlasitou mediální kampaň – jakou byla třeba ta za zrušení Benešových dekretů z let 1999–2002 – je nutné si uvědomit, že nositelé sudetoněmecké otázky po druhé světové válce nezískali ani jediný faktický politický úspěch. Velká část německé veřejnosti si dnes neuvědomuje, jaké cíle sudetoněmecké organizace sledují, a domnívá se, že jsou to jakési charitativní spolky pro péči o odsunuté. Jenže se směšováním debat o odsunu a požadavků landsmanšaftu se setkáváme často i v české veřejnosti. Především mladší generace dnes sudetoněmecké tradice málo znají. Proto si mnozí žurnalisté neuvědomují závažnost otázky, kterou sudetoněmeckým politikům položil Lisický v roce 1956. Pod pojmem „domov“ si lidé dnes často představují soukromé domovy bývalých odsunutých a netuší, že volání po právu na domov a sebeurčení stálo již u kolébky ČSR v roce 1918 a v sudetoněmeckých tradicích vždy znamenalo požadavek odtrhnout české pohraničí a připojit je k Německu. Následkem těchto neznalostí se šíří v české veřejnosti nepochopení pro důvody, které vedou české politiky a diplomaty k odmítnutí jakéhokoli jednání s landsmanšaftem o jeho požadavcích: jako představitelé české státnosti nejsou totiž oprávněni k tomu, aby stavěli v potaz integritu státu, který reprezentují.
Nechceme-li přenechat česko-sudetoněmecké vztahy nesrozumitelným kampaním zvenčí a emocionálně artikulovaným konfliktům uvnitř české společnosti, bylo by záhodno, aby se čeští občané seznamovali důkladněji než dosud jak s historií takzvané sudetoněmecké otázky, tak i s počínáním současných nositelů těchto názorů. Teprve potom se může dařit ani nepodceňovat, ale ani nezveličovat závažnost státoprávněteritoriálních (či jiných) požadavků sudetoněmeckých organizací a pochopit, že jejich cíle a politické návyky jsou přežíváním kulturněhistorických tradic, s nimiž se německá veřejnost od konce druhé světové války postupně a celkem úspěšně vyrovnává.